Poláci byli vždy celosvětově vyhlášení chovatelé koní, a ačkoliv svoje renomé vybudovali hlavně na základě skvělých arabských koních, stranou nemohou v žádném případě zůstat i další plemena. S ohledem na to, že jsou naši sousedé, bude určitě zajímavé si o nich něco říci.
Šlonzák
Velkou popularitu si získal v posledních letech Koń śląski neboli slezský kůň neboli ještě lidověji „šlonzák“. U něj je však důležité rozlišovat dva typy: starý, těžký, který je opravdu spíše chladnokrevným koněm; a nový typ – odlehčenější, který je vlastně těžším teplokrevníkem a dá se považovat za klasického jezdeckého koně. Jak vlastně vůbec vznikl? Pochází z koní chovaných na území Horního a Dolního Slezska od 17. století, ke kterým byli připouštěni chladnokrevní, oldenburští a fríští hřebci. Po druhé světové válce došlo k rozsáhlým změnám, kdy význam pracovního koně značně poklesl a to ovlivnilo i perspektivu a vývoj plemene. Jednu dobu to nevypadalo vůbec dobře, ale od 70. let zájem roste a o přežití plemene se nyní vůbec není třeba obávat.
Polský chladnokrevník
Skutečně chladnokrevným koněm je pak plemeno souhrnně označované jednoduše jako „polský chladnokrevník“, ačkoliv se pod tuto kategorii schovává pět různých regionálních chladnokrevných typů. Jsou jimi: Sztum, Lowicz, Sokólka (Sokolský chladnokrevník), Garwolin a Lidzbark. Pro nás je nejzajímavější Sokólka neboli Koń sokółski, který se chová v severovýchodní části Polska nedaleko Białystoku. Vznikl na základě křížení mezi místními klisnami s těžkými belgickými a ardenskými hřebci a jejich historie se počítá od 20. let 20. století. Výsledkem je chladnokrevný kůň o výšce mezi 150 až 160 cm a váze mezi 500 až 680 kg. Jeho využití je v agroturistice, zemědělství i při jiných tažných pracích. Jinou stránkou je jeho postavení jako jatečného zvířete.
U nás v ČR se reálně potkáte spíše se šlonzákem, neboť máme vlastní vyhlášená plemena chladnokrevných koní.
